Tématem, které před nedělními parlamentními volbami v Arménii (20. června 2024) převyšuje ostatní, je geopolitické směřování: má malá kavkazská republika upevnit vazby na Moskvu, prohloubit integraci s Bruselem, nebo se více otevřít Spojeným státům? Volby nejsou pouhou domácí záležitostí — rozhodují o bezpečnostní strategii, ekonomické orientaci a o tom, kdo bude určovat roli Arménie v rozbouřeném regionu.
Domácí politická scéna je vystavena ostrému střetu. Vládní tábor kolem premiéra Nikol Pašinjana vsází na zachování dosavadní multilaterální rovnováhy a reformní agendu; opozice v čele s podnikatelem Samvelem Karapetjanem a několika proruskými či nacionalistickými uskupeními naopak slibuje silnější orientaci na Moskvu a tvrdší bezpečnostní přístup. Základní otázkou pro voliče je, která strategie lépe zajistí stabilitu, ochranu hranic a hospodářský růst.
Bezpečnostní agenda se točí kolem členství Arménie v bezpečnostních strukturách vedených Ruskem — především v Organizaci Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (CSTO) — a kolem přítomnosti ruských sil v regionu, včetně (po příměří v roce 2020) ruských mírových jednotek v oblasti Náhorního Karabachu. Debata zahrnuje i možnosti diverzifikace bezpečnostních záruk: bilaterální spolupráce s USA, evropské bezpečnostní iniciativy či modernizace vlastní obrany. Klíčové je, do jaké míry chce Arménie spoléhat na kolektivní záruky versus budování vlastních kapacit a mezinárodních partnerství.
Ekonomická dimenze je neoddělitelná od geopolitiky. Arménie je členem Eurasijské hospodářské unie (EAEU), což jí otevírá ruské trhy, avšak zároveň omezuje možnost plné ekonomické divergence směrem k EU. S Evropskou unií má Jerevan uzavřeno Komplexní a prohloubené partnerství (CEPA), které nabízí obchodně-regulační konvergenci a přístup k investiční pomoci. Washington i Brusel nabízejí finanční a technickou podporu, zatímco Moskva disponuje instrumenty energetické a finanční závislosti. Voliči i podnikatelské prostředí řeší, jak přilákat dlouhodobé zahraniční investice při zachování ekonomické autonomie.
Dědictví konfliktu o Náhorní Karabach zůstává politickým a humanitárním břemenem: interní vysídlení, otázky bezpečnosti hranic a postupné vyjednávání s Ázerbájdžánem o delimitaci území. Dopady na sociální soudržnost, bezpečnostní infrastrukturu a rozpočtové priority budou bezprostřední bez ohledu na vítěze voleb. Diskuse o otevření transeuroasijských transportních a energetických koridorů — včetně sporného „zangezurského“ koridoru přes jihozápadní Arménii — se staly součástí širší debaty o regionální provázanosti a suverenitě.
Role zahraničních aktérů je jasná: Moskva usiluje o udržení strategického vlivu prostřednictvím bezpečnostních mechanismů a ekonomických vazeb; Brusel nabízí integrační a regulační nástroje spolu s investicemi a technickou pomocí; Spojené státy se soustředí na bilaterální bezpečnostní spolupráci a podporu demokratických reforem. Každý z těchto aktérů sleduje volby a přizpůsobuje své nabídky tak, aby posílil svou pozici v regionu.
Pro Arménii je nelehké vyvážit tyto tlaky a zároveň ochránit národní zájmy. Výsledek voleb nebude mít pouze okamžitý dopad na domácí politiku, ale ovlivní i stabilitu jižního Kavkazu — od směřování bezpečnostních aliancí po hospodářské koridory a investorskou atraktivitu. Voliči tak rozhodnou nejen o tom, kdo bude vládnout, ale i o strategickém kurzu země v geopoliticky citlivé oblasti.
