Bývalý premiér Andrej Babiš prosazuje, aby evropské státy společně přispěly na pořízení deseti českých proudových cvičných letounů L-39NG určených pro Ukrajinu. Podle něj je nezbytné jednat bez prodlení: výroba, schvalovací procesy a logistická příprava dodávek letecké techniky často trvají měsíce až několik let.
L-39NG v kostce
L-39NG (Next Generation) je modernizovaná varianta českého cvičného proudového stroje L-39 Albatros vyvíjená a vyráběná společností Aero Vodochody. Jde primárně o pokročilý cvičný letoun (advanced jet trainer) sloužící k výcviku pilotů při přechodu na bojové proudové stroje; konstrukce však umožňuje i konfigurace pro lehké útočné a podpůrné mise (light attack, COIN), které mohou být cíleně vybaveny zbraňovými závěsy a avionikou dle zákaznické specifikace. Pohonnou jednotkou je turbofan ze zahraniční výroby, což má dopad na exportní režim a dodací lhůty.
Cena a celkové náklady
Odborné odhady jednotkové ceny základního stroje se pohybují přibližně v rozmezí 10–15 milionů USD. Pořízení deseti strojů tak představuje pořizovací náklad řádově 100–150 milionů USD. Konečnou částku však významně ovlivní „operační balíček“, který zahrnuje výcvik pilotů a pozemního personálu, náhradní díly, munici, pozemní vybavení, logistiku a servisní záruky. Ten může náklady jednorázově i zásadně navýšit, takže celkový rozpočet pro funkční operační skupinu bude výrazně vyšší než samotné pořizovací ceny platforem.
Problémy termínů a kapacit
Rychlost dodávek závisí na několika faktorech: dostupnosti výrobních kapacit výrobce, dodavatelů klíčových komponent (zejména motorů), získání exportních a re-exportních povolení a na organizaci výcviku. Aero Vodochody v minulosti fungovalo v režimu nízké nebo střední výrobní rychlosti, což vyžaduje čas pro rozběh výroby a zajištění subdodavatelů. U letadel s komponenty amerického původu mohou být nutná administrativní rozhodnutí a licence ze strany USA, což proces prodlužuje.
F-16 jako varovný příklad
Jako ilustraci zdlouhavosti se často uvádějí transfery F-16; v některých případech trvalo několik let, než byly smlouvy uzavřeny a stroje předány. K zemím, které Ukrajině F-16 poskytly nebo přislíbily, patří Norsko, Dánsko, Nizozemsko a Belgie. U těchto případů sehrály roli jak politická rozhodnutí, tak technické a právní překážky – obtížné a časově náročné jsou zejména dohody o pokrytí části logistické podpory, školení a zajištění náhradních dílů.
Financování a právní rámec
Klíčová otázka zůstává, kdo náklady uhradí. Možnosti jsou různé: přímé bilaterální financování jednotlivých států, spolufinancování v rámci Evropské unie (např. prostřednictvím Evropského mírového nástroje – EPF), nebo kombinace států s úhradou přes specializované mechanismy. Dále je potřeba řešit právní rámec exportu vojenského materiálu – u L-39NG to může znamenat nutnost re-exportních souhlasů od třetích zemí dodávajících komponenty (např. motor, avionika).
Co bude třeba udělat
Pro urychlení dodávek by bylo zapotřebí:
– Politická dohoda mezi zapojenými státy o rozsahu a formě financování.
– Jasné zadání a kontrakt mezi objednateli a výrobcem včetně harmonogramu a penalizací za prodlení.
– Koordinace získání exportních/re-exportních povolení od třetích zemí.
– Zabezpečení výcviku pilotů a údržbářů – čas potřebný ke školení nelze výrazně zkrátit.
– Plán nasazení logistické podpory a zásob náhradních dílů.
Závěr
Návrh Andreje Babiše znovu otevřel otázku rychlého a koordinovaného postupu při předávání letecké techniky Ukrajině. L-39NG představuje relativně dostupnou platformu pro rychlé zvýšení kapacit výcviku i pro některé podpůrné role, avšak reálná rychlost dodávek a jejich efektivita budou záviset na politických rozhodnutích, finančních mechanismech, výrobních kapacitách a nutných exportních povoleních. Bez souběžného řešení těchto oblastí hrozí, že i relativně „menší“ programy budou trvat měsíce až roky.
