Na švédském ostrově Gotland proběhlo rozsáhlé vojenské cvičení, které překročilo rámec tradičního procvičování a ukázalo, jak výrazně mohou malé bezpilotní týmy ovlivnit moderní bojové operace v Baltském regionu. Do cvičení se zapojily švédské síly doplněné jednotkami spojenců; scénáře zahrnovaly i roli simulovaného protivníka tvořeného malými, vysoce mobilními skupinami vybavenými FPV (first‑person‑view) bezpilotními letouny.
V řadě nácviků se týmy používající FPV platformy ukázaly jako schopné efektivně narušit či dočasně vyřadit senzory a komunikační uzly nasazené v rolích „přátelské“ techniky. Zejména šlo o cíle kritické pro velení, řízení a zpravodajství — optoelektronické senzory, datová relé a lokální komunikační přepojovací body. Na základě těchto zjištění organizátoři cvičení upravili průběh některých scénářů, aby lépe reflektovaly skutečné možnosti a omezení malých útočných bezpilotních skupin.
Volba Gotlandu nebyla náhodná: jeho geografická poloha v Baltském moři dává ostrovu klíčový význam pro zabezpečení námořních komunikací i letecké obrany v regionu. Praktické zkušenosti z nácviků potvrdily, že relativně levné a rychle nasaditelné FPV týmy mohou způsobit disproporční škody tradičně vybaveným formacím — zvláště pokud disponují informační převahou, kvalitním průzkumem a vysokou úrovní pilotních dovedností.
Faktory, které efektivitu FPV útoků zvyšují, jsou konzistentní: nízké pořizovací i logistické nároky, obtížná detekce při nízkých výškách a malém RCS, krátká doba nasazení a vysoká operační flexibilita v městském i otevřeném terénu. V kombinaci s prostředky elektronického boje — zejména útoky na komunikační sítě a rušení GNSS — mohou takové malé skupiny vyvolat neadekvátní ztráty u systémů závislých na dálkovém ovládání nebo přesné navigaci.
Reakce ozbrojených sil a pořadatelů cvičení byla pragmatická a vícerozměrná: zvýšení důrazu na protivzdušnou obranu krátkého dosahu (SHORAD), posílení kapacit elektronického boje (EW), integrace systémů detekce a neutralizace bezpilotních prostředků (C‑UAS) do taktických postupů a intenzivnější výcvik personálu v rozpoznání a přežití v prostředí s bezpilotní hrozbou. Zároveň se testují taktiky kombinující senzory — radarové, akustické a elektrooptické — s nekinetickými protiopatřeními (jamování, kybernetické zásahy) i s kinetickými zásahy pro minimalizaci rizika pro přátelské síly.
Zkušenosti z gotlandského cvičení potvrzují širší trend: dostupné a relativně levné bezpilotní systémy mění požadavky na výzbroj, velení a kontrolu. Pro NATO a partnerské země to znamená nutnost rychlé adaptace taktik, doplnění kapacit SHORAD a EW, zlepšení interoperabilních procedur pro sdílení zpravodajských dat a větší investice do školení jednotek v protidronových operacích. Bez těchto kroků mohou menší, flexibilní dronové týmy oslabit či paralyzovat klíčové funkce i moderních obranných uskupení.
