Donald Trump pohrozil zavedením cel až do výše 100 % na dovoz ze zemí, které zavedly tzv. digitální daň (DST) vůči americkým technologickým firmám. Hrozbu zveřejnil na své sociální síti a uvedl, že nové sazby by měly mít přednost před existujícími obchodními dohodami; prezentoval je jako nástroj nátlaku vůči státům, které DST přijaly.
Reakce Bruselu byla okamžitá a ostrá. Evropská komise i další představitelé EU označili jednostranné hrozby za nepřijatelné a zdůraznili, že budou bránit svou regulační nezávislost a fiskální pravomoci. Evropské instituce rovněž upozornily, že jednostranné celní sankce by pravděpodobně vyvolaly odvetu a právní spory na úrovni Světové obchodní organizace (WTO).
Co je digitální daň a proč spory vznikají
Digitální daň (DST) představuje přímé zdanění tržeb, které firmy generují na území daného státu prostřednictvím digitálních služeb – například z příjmů z online reklamy, zprostředkovatelských poplatků nebo prodeje digitálních produktů – a to i když firma v dané zemi nemá fyzickou přítomnost. Cílem zemí, které DST zavedly, je chránit daňovou bázi a zajistit „spravedlivé“ zdanění příjmů vytvářených lokálně. Příkladem je Francie, která v roce 2019 zavedla 3% daň na určité digitální příjmy a odmítla její rušení pod vnějším tlakem.
Proti této praxi se postavila americká administrativa s argumentem, že mnohé modely DST nepřiměřeně dopadají na americké technologické společnosti a mohou být diskriminační či obchodně protekcionistické. USA opakovaně hrozily protiopatřeními – v minulosti byly zvažovány a navrhovány odvetné celní tarify proti francouzským výrobkům a dalším cíleným exportům.
Mezinárodní rámec a dosavadní snahy o řešení
Na mezinárodní úrovni probíhají jednání pod záštitou OECD/G20 o reformě pravidel zdanění digitálních aktivit. Výsledkem byla tzv. dvoupilířová (two-pillar) dohoda: Pillar One (přerozdělení části zisků a daňových pravomocí v závislosti na tržní přítomnosti) a Pillar Two (globální minimální daň 15 %). Mnohé státy – včetně některých evropských států – deklarovaly, že své jednostranné DST pozastaví nebo odloží zavádění do doby, než mezinárodní rámec vstoupí v platnost. Nicméně některé země (např. Francie) si ponechaly své konstrukce digitální daně jako vyjednávací páku.
Právní a ekonomické důsledky možné eskalace
Zavedení cel až do výše 100 % by mělo několik zásadních dopadů:
– Právní spory: jednostranná cla by mohla vést k formálním stížnostem v rámci WTO a porušit bilaterální či regionální obchodní dohody.
– Odveta a eskalace: postižené země by mohly odpovědět protiopatřeními, což by vedlo k obchodním sporům a potenciálnímu „obchodnímu konfliktu“.
– Administrativní a daňové složitosti: firmy by čelily zvýšeným nákladům na dodržování předpisů, riziku dvojího zdanění a nejistotě v investičním prostředí.
– Dopad na spotřebitele a dodavatelské řetězce: vyšší cla by mohla zvýšit ceny dováženého zboží, narušit dodavatelské řetězce a omezit přístup k některým technologiím.
– Bezpečnostní a strategické implikace: obchodní konflikty v oblasti technologií mohou ovlivnit dodávky kritických komponent (např. polovodičů), zpomalit transfer know-how a zvýšit tlak na lokální zásobovací řetězce či „dekoupling“ technologií.
Politicko-fiskální dilema
Spor ilustruje základní napětí mezi dvěma principy: ochranou národní daňové báze a suverenitou fiskální politiky na jedné straně a snahou o jednotná pravidla mezinárodního obchodu a daňové spravedlnosti na straně druhé. Zatímco USA vystupují proti diskriminačním jednostranným opatřením, Evropa zdůrazňuje právo na vytváření daňových politik, které brání erozi domácích daňových základů.
Závěr
Hrozba amerických cel až do 100 % je tvrdým diplomatickým a ekonomickým signálem, jehož cílem je vyvinout tlak na státy s DST. Reálný dopad bude záviset na tom, zda Washington hrozbu prosadí formou skutečných tarifních opatření, a na reakci EU a dalších partnerů. Další vývoj bude zároveň testem životaschopnosti multilateralismu v oblasti daní a technologií: ambiciózní mezinárodní dohoda by snížila prostor pro jednostranné sankce, zatímco vyostření sporu by mohlo přinést vyšší náklady pro firmy i spotřebitele a oslabit důvěru v nadnárodní obchodní režimy.
