V měsících před dubnovým summitem NATO v Ankaře opakovaně zůstávalo nerozhodnuto, kdo bude oficiálně zastupovat Českou republiku. Kabinet premiéra Andreje Babiše několikrát odložil konečné stanovisko ke složení delegace, což vyvolalo podezření, že vláda usiluje o omezení možnosti prezidenta Petra Pavla vystoupit na summitu v roli hlavy státu.
Otázka zastupování země na mezinárodním fóru se tak stala součástí širšího kompetenčního sporu mezi Pražským hradem a Strakovou akademií. Vláda opakovaně zdůrazňovala, že za formulaci a realizaci zahraniční politiky odpovídá ona, a tedy i má pravomoc rozhodovat o oficiálních zastoupeních. Prezident naopak trval na svém právu účastnit se summitu jako hlava státu a reprezentant České republiky na nejvyšší úrovni.
Spor vyústil v řízení před Ústavním soudem, který v rozhodnutí o kompetenčních otázkách konstatoval, že má prezident v dané situaci právo se summitu účastnit. Verdikt soudu umožnil, aby byl prezident zařazen do oficiální české delegace na jednání NATO v Ankaře, a tím dočasně rozuzlil bezprostřední konflikt o složení výpravy.
Rozhodnutí Ústavního soudu vyvolalo ostré politické reakce. Premiér Babiš kritizoval zásah soudu s argumentem, že vláda by měla mít rozhodující slovo v otázkách zahraniční politiky a zastupování státu při mezinárodních setkáních. Oponenti vlády naopak poukázali na to, že kabinet svou průtahovou taktikou usiloval o redefinici rozsahu prezidentských pravomocí v oblasti reprezentace.
Případ znovu otevřel širší debatu o hranicích kompetencí mezi hlavou státu a vládou při reprezentaci České republiky v zahraničí. Ukázal, že institucionální spory o reprezentaci mohou být řešeny soudní cestou, avšak i poté zůstává napětí mezi institucemi součástí politické praxe.
Konečná přítomnost prezidenta na dubnovém summitu potvrdila, že právní řešení může zajistit okamžité vyjasnění situace, ovšem neodstranilo hlubší spor o rozdělení pravomocí, který bude nadále formovat vztahy mezi Hradem a kabinetem.
