Po ničivém zemětřesení se do nejvíce postiženého města La Guaira sjely tisíce obyvatel, aby pomohly při vyhledávání přeživších a odstraňování trosek. Mnozí pracovali ručně — lopatami a vlastními silami — často bez přístupu k těžké záchranářské a stavební technice či specializovaným vyprošťovacím prostředkům. Svědci popisují situaci jako chaotickou, s viditelnou snahou zachraňovat lidi navzdory omezeným zdrojům a nedostatečné organizační koordinaci.
Dobrovolnice, která se podílela na odstraňování sutin, uvedla, že při ručním prohrabávání trosek odkrývala několik lidí; zároveň byla svědkem toho, že profesionální týmy a těžká technika v řadě lokalit nebyly nasazeny včas. Podle dalších popisů byly na místě často přítomny ozbrojené složky a policie, ale rozsah jejich zásahů byl omezený. Na některých zřícených budovách byly instalovány bariéry či plachty, které znemožňovaly volný přístup a nahlédnutí do trosek.
Objevila se také obvinění, že některým obyvatelům byly požadovány úplatky, aby je bezpečnostní složky pustily do postižených zón. Tato tvrzení zatím nebyla nezávisle ověřena a místní úřady k nim dosud neposkytly podrobné informace. Nezávislé ověření a nestranné prošetření těchto obvinění jsou zásadní pro další postup.
Mezinárodní humanitární skupiny podle svých zástupců narážely na administrativní překážky — formální kontroly, celní procedury a požadavky na dokumentaci — které významně zpomalily dodávky materiálu a nasazení odborníků. Oficiální státní orgány uvádějí, že příjem zahraniční pomoci koordinují; praxe na místě se však podle některých záchranářů s deklarovanými postupy neshodovala.
Dobrovolníci a místní organizace rovněž upozorňují na nesoulad mezi oficiálními údaji a skutečnou dostupností kapacit pro uchovávání těl a materiálních potřeb. Uvádějí, že některé organizace žádají o stovky až tisíce pytlů na těla a další vybavení, což podle nich odráží rozsah humanitární potřeby v terénu. Tyto požadavky poukazují na logistické a kapacitní mezery v reakci na katastrofu.
Události v La Guaira zároveň ukázaly hranice mezinárodní spolupráce v podmínkách politického napětí a omezených vnitrostátních kapacit. Analytici upozorňují, že efektivní řízení krizí vyžaduje rychlé sjednocení velení, jasné civilně-vojenské koordinační mechanismy, přednostní celní průchod pro humanitární zásilky, transparentní sledování distribuce pomoci a integraci certifikovaných mezinárodních týmů pro městské vyhledávání a záchranu (USAR).
Bez rychlých systémových změn — zejména ve schopnosti řídit logistiku, koordinovat domácí a zahraniční zdroje a zajistit transparentní a spravedlivé rozdělení pomoci — hrozí podle odborníků nejen další lidské ztráty, ale i výrazné oslabení důvěry veřejnosti v krizové instituce.
