Donald Trump, prezident USA v letech 2017–2021 a posléze stále veřejně aktivní politik, opakovaně používal tvrdou rétoriku vůči členským státům Severoatlantické aliance. Veřejná vystoupení, rozhovory i příspěvky na sociálních sítích sloužily k tlaku na „sdílení břemene“ — kritizoval nízké výdaje na obranu, vyhrožoval omezením americké přítomnosti v Evropě a zpochybňoval, zda Spojené státy automaticky splní své závazky v každém případě. Tento styl komunikace zvyšoval politické napětí mezi Washingtonem a mnoha evropskými představiteli.
Jádrem sporu byl cíl dosáhnout výdajů ve výši alespoň 2 % HDP na obranu, který NATO formálně potvrdilo na waleském summitu v roce 2014 jako politický závazek po anexi Krymu. Důležité je rozlišit: 2 % není právně vymahatelná norma, ale politický referenční bod. Navíc samotné procento neříká nic o kvalitě výdajů — zásadní je jejich složení (modernizace, interoperabilita, bojová pohotovost versus personální či provozní náklady) a konkrétní příspěvky (např. hostitelské příspěvky pro nasazení amerických sil).
Nejčastěji jmenovaným adresátem Trumpovy kritiky bylo Německo — kvůli relativně nízkému podílu na obranných rozpočtech, obchodním a energetickým vazbám na Rusko (spory kolem Nord Stream 2 výrazně zhoršily veřejný obraz) a zároveň za to, že v Evropě hostí významné množství amerických sil. Dále se do středu pozornosti dostala Kanada a některé menší západoevropské státy; obecný náhled prezidenta zněl: „ti, kdo nepřispívají, využívají americkou bezpečnostní garanci“. Tento narativ však zjednodušuje — některé státy s nižším poměrem výdajů zvyšovaly rozpočty i kapacity v reakci na tlak z Washingtonu.
Důsledkem veřejného vystupování byly dvě paralelní dynamiky. Na jedné straně došlo k nárůstu ambicí některých členských zemí zvyšovat obranné rozpočty a k posílení témat, jako jsou interoperabilita, modernizace ozbrojených sil a přerozdělení logistické zátěže (hostitelská podpora). Na straně druhé se veřejné neshody promítly do eroze důvěry a komplikovaly diplomatická jednání — spory se často přesouvaly z uzavřených jednání do mediálního prostoru, což ztěžovalo budování konsensu.
Je důležité připomenout, že klíčové institucionální mechanismy NATO — kolektivní obranný závazek podle čl. 5, vojenské struktury, stálé velení a pravidelné konzultace — zůstaly v platnosti. Mnohá sporná témata se přesto řešila převážně na úrovni ministrů obrany a vojenských struktur, kde převládá pragmatismus nad populistickými výkřiky.
Hlavní rozdíly v pohledu spočívají v tom, jak měřit „spravedlivý podíl“: zda podle kvantitativního cíle 2 % HDP, podle reálných schopností nasazení a připravenosti, nebo podle širšího příspěvku k evropské bezpečnosti (politické nasazení, výcvik, logistika, průmyslová spolupráce). Otázka přerozdělení zátěže a definice priorit — jaderné odstrašení versus konvenční kapacity, obrana východní Evropy versus operace mimo kontinent — nadále formuje transatlantický dialog.
Závěrem: veřejné konflikty, které Trump otevřeně eskaloval, urychlily některé reformní kroky a zároveň odhalily trvalé vnitřní napětí aliance. Debata o tom, kdo je „v nemilosti“, se proto mísí s realistickým přepočtem schopností, politických priorit a očekávaných závazků — a to bude určovat podobu NATO i vztahy mezi Washingtonem a evropskými představiteli v nadcházejících letech.
