Muž, který stál u jedné z průlomových operací ukrajinského odporu, varuje, že válka se rychle proměňuje. Transformaci bojiště a nové operační principy shrnuje Valerij Borovyk, jedna z klíčových postav spojených s iniciativou First Contact. Jeho praktické zkušenosti ukazují, jak se z občasných vpádů do ruského zadního prostoru stává systematický prvek taktiky.
Jako zlomový okamžik Borovyk označuje ruskou invazi z roku 2022. Masivní ofensiva donutila ukrajinské týmy k urychlené adaptaci: vznikaly specializované jednotky, rozvíjely se modulární „frontové“ platformy a hledala se škálovatelná řešení nasazení bezpilotních systémů. Místo jednorázových průniků se začaly plánovat a koordinovat kampaně zaměřené na logistiku, energetiku a dopravní infrastrukturu hluboko za nepřátelskou linií.
Do popředí se dostaly i nové operační koncepty. Známá je tzv. „Operace Pavučina“ — série synchronizovaných úderů využívajících velké množství malých, cenově dostupných systémů, které vytvářejí rozptýlené a obtížně neutralizovatelné ohrožení. Cílem není vždy jediný ničivý zásah, ale trvalý tlak na protivníkovu logistiku, zvyšování nákladů na ochranu sítí a narušování funkčnosti kritických tras.
Technologická stránka tohoto posunu spočívá především v masivním rozšíření FPV dronů (řízení z pohledu pilota) a v nasazení modulárních pozemních a vzdušných platforem, jako jsou systémy označované Osa. FPV drony nabízejí vysokou obratnost a přesnost při relativně nízkých nákladech, zatímco modulární platformy umožňují rychlé přezbrojení, opravu a opakované nasazení v různých rolích. V praxi to dovoluje vést vysokofrekvenční údery při omezeném logistickém zázemí.
Přesto tato proměna naráží na reálná omezení. Technologie snižují náklady na vstup do konfliktu, ale limity plynou z demografie, tempa mobilizace a dostupnosti kvalifikovaných operátorů a techniků. „Válka na dálku“ není jen o hardwaru; je o lidech, kteří systémy navrhují, stavějí, udržují a ovládají, a o institucionální kapacitě státu tyto zdroje efektivně mobilizovat a integrovat do operačního plánu.
Nové operační schémata otevírají i právní a etické otázky. Jak kvalifikovat postavení osob, které na dálku ovládají útočné systémy? Jaká je odpovědnost, když údery provádějí dekoncentrované sítě civilních výrobců, dobrovolníků nebo komerčních dodavatelů? Jak zajistit ochranu civilistů, kteří se bez jasného začlenění do ozbrojených struktur stávají operátory či techniky? Tyto dilemata vyžadují zpřesnění právních definic a posílení mechanismů odpovědnosti v rámci mezinárodního humanitárního práva.
Dalším rizikem je proliferace: levné a účinné bezpilotní systémy se rychle šíří mimo ukrajinské bojiště. Taktiky vyvinuté v jednom konfliktu se mohou rychle adaptovat v jiných, včetně asymetrických střetů, útoků na kritickou infrastrukturu nebo sporů mezi státy, kde aktéři upřednostní „dálkové“ prostředky kvůli minimalizaci rizika pro vlastní personál.
Ve výsledku jde o paradigmatickou změnu: válka se méně odehrává jako setkání organizovaných armád na jedné frontě a více jako souběh sítí lidí a strojů schopných udeřit z velké vzdálenosti. Technické, organizační i právní otázky zůstávají otevřené — a odpovědi na ně budou určovat podobu konfliktů v příštích letech.
