Celosvětový pokles obětí terorismu v uplynulém roce — podle posledních zpráv pod hranicí 3 000 mrtvých, tedy na nejnižší úroveň za patnáct let — skrývá jednu zásadní realitu: násilí se koncentruje. Největší část útoků a obětí připadá na pás států na jižním okraji Sahary známý jako Sahel.
Sahel, sahající od Mauritánie přes Mali, Burkina Faso a Niger až po Čad, se stal globálním epicentrem asymetrického násilí. V posledních letech připadá na tuto oblast odhadem 40–50 % všech obětí mezinárodního terorismu. Do konfliktů zasahují jak koalice JNIM (Jama’at Nasr al‑Islam wal Muslimin) blízká al‑Káidě, tak skupiny napojené na Islámský stát, například seskupení aktivní v oblasti Velkého jezera a Sahelu. Kromě těchto síťových hnutí působí v regionu množství lokálních ozbrojených skupin a kriminálních sítí, které často mění spojenectví a taktiku.
Kořeny krize jsou vícerozměrné. Dlouhodobá slabost státních institucí a opakované vojenské převraty v řadě zemí výrazně omezily schopnost vlády zabezpečit veřejné služby, vymáhat právo a zajišťovat bezpečnost. To vytváří vakuum, které využívají ozbrojené skupiny. K tomu se přidávají strukturální faktory: hluboká chudoba, vysoká nezaměstnanost mladých lidí, omezený přístup ke vzdělání a zdravotní péči, dále tlak klimatu — častější sucha, degradace pastvin a rostoucí konkurence o půdu a vodu mezi zemědělci a pastevci. Nelegální ekonomiky (obchod se zbraněmi, pašování, únosy) nabízejí příjmy tam, kde legální příležitosti chybí.
Politické turbulence — řada států Sahelu prodělala od nezávislosti desítky krizí a revolučních pokusů — dále oslabují koherenci bezpečnostní politiky. V posledním desetiletí navíc došlo k přehodnocení přítomnosti tradičních zahraničních vojenských partnerů a k rozmachu soukromých bezpečnostních aktérů, což komplikovalo koordinaci a důvěru místních společností k vnějším intervencím.
Násilí se již neomezuje na historická epicentra. Útoky se šíří směrem k pobřeží Atlantiku a zasahují i státy, které byly dlouho považovány za relativně stabilní. Důsledkem jsou masové přesuny obyvatelstva — statisíce až miliony vnitřně vysídlených osob a uprchlíků v sousedních zemích — a rostoucí humanitární potřeby v regionech, kde kapacity humanitárních organizací nestačí.
Dopady pro Evropu jsou reálné, byť různě přímé. Zhoršení bezpečnostní situace zvyšuje tlak na migraci a přetěžuje azylové a integrační systémy; destabilizace vytváří příznivé podmínky pro transnacionální zločin a obchodní trasy pašeráků; ekonomická nejistota brzdí investice a obchodní vazby se západní Afrikou; politická volatilita posiluje prostor pro geopolitické soupeření a narušuje projekty rozvojové spolupráce. Přímý přenos energií ze Sahelu do Evropy není masivní, ale regionální nestabilita ovlivňuje širší africké dodavatelské řetězce a investiční klima.
Co je nezbytné: integrovaná, dlouhodobá politika založená na místním vlastnictví. Klíčové komponenty takového přístupu jsou:
– Bezpečnost s důrazem na právní rámec: cílené operace proti extremistickým složkám, lepší sdílení zpravodajských informací, zabezpečení hranic a boj proti zbraním a financování terorismu — vše v kontextu reformy bezpečnostního sektoru a civilní kontroly ozbrojených složek.
– Posílení státních institucí a vlády práva: obnova kapacit veřejné správy, decentralizace rozhodování, nezávislé soudnictví a transparentní správa veřejných financí.
– Rozvojové intervence se zaměřením na zaměstnanost a služby: investice do vzdělání, zdravotnictví, infrastruktury, udržitelných zdrojů obživy a klimatu odolného zemědělství, přičemž programy musí cílit zejména na mladé lidi a marginalizované komunity.
– Humanitární přístup a sociální soudržnost: zvýšení pomoci tam, kde je nejvíce potřeba, podpora návratových programů, práce na usmíření a místní mírové budování.
– Regionální a mezinárodní koordinace: podpora iniciativ typu G5 Sahel, spolupráce s Africkou unií, OSN a regionálními organizacemi, koordinované evropské angažmá založené na dlouhodobých strategických cílech, nikoli pouze krátkodobých bezpečnostních operacích.
– Respekt k lidským právům a odpovědnost: reakce na násilí nemůže podkopávat legitimitu státu; porušování práv vede k dalšímu cyklu radikalizace.
Čistě vojenská řešení bez politické a socioekonomické dimenze selhávají. Evropské státy a instituce proto musejí kombinovat podporu bezpečnosti s výraznější investicí do státnosti, služeb a ekonomických příležitostí a současně dbát na to, aby intervence respektovaly místní kontext a posilovaly důvěru obyvatelstva.
Bez takového integrovaného přístupu zůstane Sahel trvalým zdrojem lidského utrpení i geopolitické nestability, s následky, které přesahují hranice regionu. Evropě i mezinárodnímu společenství proto hrozí, že krátkodobé reakce vynutí trvalé náklady — lidské i politické.
