Ve druhé polovině 80. let v Plzni vznikl experimentální prototyp elektrické lokomotivy označovaný „Asynchron“. Projekt v dílnách Škody Plzeň představoval ambiciózní krok směrem k nástupnické generaci trakčních pohonů založených na asynchronních (indukčních) motorech.
Technicky byl prototyp zajímavý netradičním uspořádáním pohonu. Původní konstrukce používala nízkootáčkové (pomaluběžné) asynchronní trakční motory, které byly uloženy pevně na rámu podvozku. To znamenalo, že motor nebyl přímo zavěšen na nápravě a přenos krouticího momentu na kola probíhal přes spojovací členy umožňující relativní pohyb mezi rotorem motoru a nápravou. Toto řešení mělo za cíl snížit složitost převodových ústrojí, avšak v provozu se projevily nežádoucí dynamické interakce a vibrace mezi rotorem a nápravou, které komplikovaly provoz i údržbu.
Na základě provozních zkušeností došlo kolem roku 1990 k zásadní úpravě pohonné jednotky. Původní nízkootáčkové motory byly nahrazeny vysokootáčkovými (rychloběžnými) asynchronními motory a byl zaveden klasický přenos točivého momentu prostřednictvím nápravových převodovek (ozubených převodů mezi motorem a nápravou). Tento přechod na rychloběžné motory s nápravovými převody zlepšil dynamické chování soustavy, snížil problémy s vibracemi a přinesl provozně ověřené řešení, které lépe vyhovovalo požadavkům údržby a spolehlivosti.
Prototyp byl používán v několika depech až do listopadu 1994. Vývoj projektu trval přibližně patnáct let a vyžádal si investice v řádu stovek milionů tehdejších korun. Rozhodnutí o případném přechodu k sériové výrobě pak výrazně ovlivnily zásadní politické a ekonomické změny na přelomu 80. a 90. let, které změnily priority, organizační struktury i podmínky financování kolejové techniky.
Asynchron proto zůstává zajímavou technickou kapitolou československé – respektive české – lokomotivní výroby: příkladem experimentálního nasazení indukčních trakčních motorů i ukázkou kompromisů mezi inovací, provozní spolehlivostí a měnícím se ekonomicko-politickým prostředím.
