Arménie přehodnocuje svou zahraničně‑politickou orientaci směrem k větší otevřenosti vůči Evropské unii, strategické diverzifikaci bezpečnostních záruk a ekonomických vazeb a intenzivnější spolupráci se sousedy. Premiér Nikol Pašinjan tuto agendu posiluje v kontextu příprav na parlamentní volby v září 2024; otázka směru zahraniční politiky se stala jedním z hlavních témat veřejné debaty.
Moskva na tento posun reagovala varovně a nátlakově. Ruské vedení opakovaně signalizovalo znepokojení nad „obrácením“ k Západu a naznačovalo možné negativní důsledky pro bilaterální spolupráci. V rétorice Kremlu lze rozpoznat paralely s postojem, který Moskva zaujala vůči zemím posilujícím vazby na Západ po začátku invaze na Ukrajinu v roce 2022. Kritici toto vnímání ruské politiky vysvětlují i rostoucí nervozitou Kremlu, jež pramení z omezené schopnosti Ruska spolehlivě poskytovat vojenskou a ekonomickou podporu partnerům od roku 2022.
Posílení orientace na jiné partnery urychlil i zážitek z ozbrojeného střetu v září 2023, kdy ofenzíva Ázerbájdžánu ukázala hranice spolehlivosti ruských bezpečnostních závazků. Ruská intervence a garance bezpečnosti nebyly v očích části arménské veřejnosti ani politické reprezentace dostatečné, což posílilo tlak na hledání alternativních bezpečnostních mechanismů mimo tradiční rámce – například mimo závislost na Moskvě a i mimo rámec členství v Organizaci smlouvy o kolektivní bezpečnosti (CSTO).
Kreml kromě rétoriky používá i ekonomické a administrativní nástroje nátlaku: hrozby omezení preferenčních dodávek energetických surovin, dočasná omezení dovozu arménských zemědělských produktů, vízová omezení a jiné obchodně‑administrativní bariéry. Účinnost těchto kroků je nicméně omezena; v části společnosti a mezi analytiky to naopak posiluje požadavky na „mentální dekolonizaci“ a vyjednávání o větší strategické autonomii Jerevanu.
Domácí politická scéna se v důsledku mezinárodního tlaku dále polarizuje. Do diskuse vstoupili aktéři s pevnými vazbami na Rusko — včetně některých podnikatelských skupin a politických elit — což zvyšuje napětí a komplikuje dosažení konsenzu o nejvhodnějším směru zahraniční politiky. Pro Pašinjana to znamená nutnost citlivě vyvažovat ambice proevropské integrace s realitou existenční závislosti na ruských bezpečnostních a energetických vazbách.
Regionální kontext — vztahy s Ázerbájdžánem, role Turecka a obecná bezpečnostní dynamika na jižním Kavkaze — výrazně omezují manévrovací prostor Jerevanu při hledání nových partnerů a záruk. Současně Evropská unie, Spojené státy a další mezinárodní aktéři projevují zájem posílit ekonomické a bezpečnostní vazby s Arménií; rozsah a rychlost takového přibližování však budou záviset na vnitropolitické konsolidaci v Jerevanu a na stabilitě regionu.
Z hlediska důsledků to znamená, že Pašinjanova snaha o proevropské otevření a strategickou diverzifikaci naráží na odpor Moskvy i na zesílenou domácí polarizaci. Lekce z roku 2023 a průběh příprav na volby v roce 2024 ukazují, že otázka zahraničně‑politické orientace zůstane středobodem arménské politiky a že dosažení trvalého posunu bude vyžadovat jak vnitřní politický konsensus, tak realistické zajištění bezpečnostních a ekonomických alternativ.
