V zemi kde se knihy stále dotýkají života lidem, se znovu probudil malý velký hit. Kvíz s podtitulem Štětináč nebo prase jménem Napoleon rozdělil lidi do dvou táborů. Jeden říká, že jde jen o zábavu a zrcadlo dnešní doby. Druhý zase upozorňuje na to, že takové otázky mohou připomenout, proč se povinná literatura učí už na základní škole. Až čas ukáže, zda jde o pomíjivou atrakci nebo o hlubší fenomén, který spojuje paměť s člověkem v dnešním rychlém světě. Ohlasy se hrnou z náměstí, z kaváren a z rodinných ložnic. Každý příběh má svůj tón a každé odpovědi stojí za chvíli soustředění a možná i trochu vzpomínky.
Když se podíváte kolem, zjistíte že kvíz funguje na jednoduchém principu. Kdo dokáže poznat literární postavy podle krátkého popisu, podle způsobu, jakým se daná postava chová, nebo podle kontextu uvedeného textu. Většinou stačí pár slov. A v těch pár slovech se ukrývá celá doba. Foglar, Škvorecký, Kerouac. Postavy z jejich děl se zjevují v různých obměnách. Někdo vidí Rychlé šípy, jiný Tomáše ve světě dospělých nebo staré roky literatury v ulicích Prahy a New Yorku. A někdo si jen zkouší paměť, zda mu učebnice skutečně zůstala v hlavě.
Lidé, kteří kvízem žijí, říkají, že jde o něco víc než o rychlou hru. Dělá se to podle reálných momentů. Někdo říká, že si díky tomu připomene své první kroky ke knize. Jiný, že díky otázkám znovu prožije dávnou chvíli s rodiči, kteří mu říkali: čti to, až to pochopíš. A pak jsou tady ti, kdo dělají rodinnou sobotu. Společně hádají postavy a vyhledávají v knihách spojení mezi příběhem a realitou. Je to rychlá aktivita, ale často končí hlubší konverzací o tom, co v životě znamenají postavy a jejich činy.
Kvíz vyvolal i několik překvapení. Někteří lidé poznají postavy okamžitě a bez námahy, jiní potřebují více kontextu. Někdo vidí v postavách epopeje doby, jiný zase odraz každodennosti. V jednom domě se z toho vyklubalo rodinné drama. Dědeček vypráví o tom, jak si s vnukem včera zopakovali Foglarovy hrady a tajemství. Ta spravedlivá napiš, že Foglar se tehdy psal o kamarádství a odvaze. Děvčata a chlapci v různých věkových skupinách nacházejí svůj svět i v těch nejklasičtějších postavách. A to je to, co tento kvíz doopravdy dokáže: propojit generace kolem lehkého úkolu, který nakonec odhalí i to, co se často schovává v srdci člověka.
Podíváme-li se na lidské příběhy blíže, najdeme zde tři vzorce, které se opakují. První je náhlá vzrušená chvíle, když někdo zvolá jméno postavy a ostatní se rozesmějí. V ten okamžik se v místnosti rozproudí energie, která připomíná startovní výstřel na stadionu. Někdy se ozve i tiché zklamání, když postava vybraná bývá složitější než očekávali, a někdo si uvědomí, že si celý svět literatury vzal na lehkou zkoušku. Druhým vzorcem je vyprávění o tom, proč ta postava promlouvá právě teď. Někteří lidé říkají, že jejich oblíbené postavy mluví s nimi o čase, který prožívají, a o tom, co znamená být člověkem. Třetí motiv se točí kolem samotného čtení. Učitelé a rodiče popisují, jak dětem tímto způsobem otvírají cestu k čtení. Když se test končí, zůstávají v místnostech tichá slova a nečekané komplimenty. Někdy i slzy radosti, protože se někdy přibližují k něčemu dávno ztracenému.
Větší příběh se skrývá v tom, jak lidé vnímají povinnou literaturu dnes. Její role už není jen faktem, že musí být přečtena. Stává se mostem mezi generacemi. Když se na to díváme očima lidí, kteří to s knihami mysleli vážně, zjistíme, že kvíz funguje jako okno do jejich světa. Starší lidé si připomínají, jaký to byl okamžik, kdy poprvé otevřeli knihu a setkali se s postavou, která se stala součástí jejich duše. Mladým zase tento okamžik připomíná, že knihy nejsou jen školní povinnost, ale i průvodci, s nimiž se dá mluvit o snech a o tom, co znamená žít.
Někdo si myslí, že takové aktivity mohou zmenšit ten nepříjemný rozdíl mezi učebnicí a skutečným životem. V tom duchu se objevují názory, že zábava a vzdělání nemusí být dvě oddělené věci. Ten názor se šíří ve školách i mimo ně. Učitelé ve školkách a na středních školách si všimli, že děti lépe spolupracují, když mají volnost vybrat si, jak se k postavě postavit. A dospělí se baví o tom, že někdy postava není jen postava, ale symbol. A symbol může vyvolat to největší lidské, co v sobě člověk má: odpovědnost, empatii a odhodlání.
Hlubší reakci vyvolala i samotná nabídka, že poznáme postavy z povinné literatury. Lidé si uvědomují, že jde o výzvu k dialogu. Dalo by se říci, že kvíz funguje jako malá společenská událost. V kavárnách, knihkupectvích i rodinách vznikají rozhovory o tom, proč některé postavy zůstávají v paměti, i když se jejich příběhy odehrály dávno. Jednoduchý test se tedy promění v hodinu, kdy se lidé zastaví a vyprávějí si. To je fascinující a poměrně vzácné. Z literatury se stává živý dialog. A to je přesně to, co bulvární novinařina vůbec nepotřebuje opustit.
Tematické souvislosti kvízu nabízejí i nečekané souvislosti. Když se dívat na to, jak se lidé dívají na postavy Foglara, Škvoreckého a Kerouaca, vidíme zároveň i odraz dnešní společnosti. Foglarovy postavy často reprezentují kamarádství, odvahu a věrnost, které dnes zní jako známé heslo, ale v realitě se to neuvěřitelně cení. Škvorecký občas mluví o tom, jak svět zkouší lidi a jak se vyrovnávají s realitou. Kerouacova poezie života na hraně se stává výzvou k tomu, aby lidé neseděli doma, ale šli ven a hledali svůj příběh v ulicích města i v samotném světě literatury. Takové propojení ukazuje, že povinná literatura není staromódní, ale živá, pokud se k ní vztahujeme s otevřenou myslí a srdcem.
Abychom to ilustrovali na konkrétních příbězích, vzali jsme několik reakcí čtenářů a čtenářek z různých koutů země. Jeden muž v malém městě popsal, jak mu kvíz připomněl jeho otce, jenž si s ním večer četl Foglarovy knihy a vyprávěl mu, že odvaha je o tom, že člověk dělá to, co je správné, i když to není snadné. Žena z většího města vyprávěla o tom, jak jí postava z Kerouaca připomněla sny o svobodě. Dítě z družiny si vyvolalo vzpomínku na školní knihovnu, kde poprvé uvidělo, že čtení může být dobrodružstvím. Každý z těchto příběhů ukazuje, že kvíz není jen test znalostí, ale i rodící se vesmír pro sdílení emocí a zkušeností.
Vydání s tak zábavnou a zároveň provokující myšlenkou má i svou digitální stránku. Lidé sdílejí obrazovky svých telefonů a posílají si odpovědi. Většina z nich se směje nad tím, jak jsou některé postavy zcela mimo kontext povinné literatury a přesto si je pamatují. Jiní si uvědomují, že i když se postavy jmenují stejně, jejich životy mohou mít zcela jiný význam v novém čase. To, co se změnilo, není jen podle čeho poznat postavu, ale i to, jak ji lidé vnímají. A právě proto kvíz funguje. Odráží to, co lidé dnes potřebují. Krátké okamžiky, které řeší velké otázky a dávají dohromady dávnou literaturu a moderní svět.
Podnět k zamyšlení přichází i z publika, které při sledování toho všeho hledá konkrétní řešení. Co tedy dělat, aby povinná literatura byla i nadále relevantní? Odpověď není jednoznačná. Ale lze navrhnout několik bodů. První je spojovat literaturu s realitou; ukázat, že postavy mluví o tématech, která jsou aktuální – jako jsou vztahy, odhodlání, zodpovědnost a hledání vlastní identity. Druhý bod je zapojit mladé lidi do výběru, co číst, a dát jim prostor k vyjádření. Třetí bod je ukazovat, že čtení může být zábavné a zároveň hluboké. A čtvrtý bod – umožnit, aby se rozhovory o postavách proměnily v praktické činnosti, třeba v debatách, projektech a dobrovolnických aktivitách.
Víc než samotný kvíz je důležité, že lidé cítí, že bádí po svém vlastním příběhu. A tady je ukrytá skutečná hodnota. Literatura není jen seznam jmen a dat. Je to mapa emocí. A když se k ní lidé vrátí v podobě kvízu a sdílených příběhů, stává se jejich součástí. Není to tedy jen zábava pro ojedinělé nadšence, ale komunitní zážitek, který ukazuje, že čtení může začít v kavárně a skončit v srdci.
Tematický zdroj a další podrobnosti o samotném kvízu můžeme najít na internetu. Zpráva, o které jsem psal, popisuje, jak kvíz vznikl a co lidé kolem něj prožívají. Podrobnosti o samotném tématu najdete i na tomto odkazu: poznejte postavy z povinné literatury. Je to krátká zpráva, kterou stojí za to přečíst, pokud vás zajímá, co je nové v české literární scéně a jak se šíří mezi lidmi.
Zdroj: Zpravy.aktualne – https://zpravy.aktualne.cz/domaci/stetinac-nebo-prase-jmen-napoleon-poznate-postavy-z-povinn/r~6518c3a4f96811ed8980ac1f6b220ee8/?utm_source=mediafed&utm_medium=rss&utm_campaign=mediafed
