V pondělí 7. května v předvečer 73. výročí ukončení druhé světové války se u pamětní desky na budově bývalých kasáren, nyní městského úřadu, konalo vzpomínkové setkání. Občané Vysokého Mýta si připomněli oběti nacistické okupace. Vzpomněli na důstojníky zdejší vojenské posádky, z nichž mnozí položili svoje životy za svobodu vlasti. Hrdinně bojovali v zahraničních armádách, anebo byli nacistickými okupanty vězněni a týráni pro účast v domácím odboji. „Pronásledování v době okupace se nevyhnulo ani civilnímu obyvatelstvu. Připomínáme si odsouzené a popravené studenty zdejšího gymnázia i další statečné občany našeho města, kteří se nebáli postavit okupačnímu režimu,“ řekl starosta František Jiraský. Vzpomínka patří rovněž pětadvaceti vojákům Rudé armády, kteří padli ve Vysokém Mýtě při osvobozování naší republiky v květnu 1945.
Kamenná deska v Jungmannových sadech:
„V roce 1939 – 1942 pracovala na býv. gymnásiu ilegální komunistická studentská skupina.“
Zlatá maminko a tatínku, milí přátele a kamarádi,
až obdržíte tyto řádky, neplačte, nenaříkejte – je to mé poslední přání – nebude mne již hlava bolet. Věřte mi upřímně, jsem skoro rád, že to hrozné napětí přestane, ani ne tak pro mne – neboť já jsem s tímto hrozným vyvrcholením počítal – jako pro Vás, milí rodiče. Ta představa Vašeho bolu mne přímo mučila. Děkuji Vám za vše, co jste pro mne učinili – vím, že jste činili vše možné, abyste mne zachránili, ale proti Osudu jsme bezmocní. Nepodlehněte této hrozné skutečnosti, ale uzavřete se v ráj svého srdce, jako to činím já v těchto posledních hodinách svého života. Ujišťuji Vás, že jsem klidný, s Bohem vyrovnaný…
… s Bohem, moji milí, žijte blaze, Bůh Vám zaplať, co jste kdy pro mne učinili.
Věčně Váš Jarka
(úryvek z dopisu na rozloučenou studenta Jaroslava Šafky)
Skupina, o které je na uvedené desce řeč, se vedle studentů vysokomýtského gymnázia skládala i z jeho absolventů. V roce 1939 měla za sebou už delší historii, vznik jakéhosi kroužku lze datovat k roku 1936, kdy skupina několika vysokomýtských středoškoláků začala vydávat měsíčník Mladá kultura. Termín „komunistický“ v této době zdaleka není na místě, jednalo se o kroužek spojený zájmem o literaturu, jeho tíhnutí k socialismu a levicové zaměření nebylo v tehdejším intelektuálním prostředí ničím neobvyklým. Tvořit časopis, pohybující se pro nevůli profesorského sboru na hranici ilegality, muselo pro mladé studenty působit lákavě. Vše by snad pokračovalo jako nevinná studentská hra na antišosáckou revoltu, nebýt toho, že se dějiny rozhodly projít válkou. Z liberálního Československa byl náhle protektorát a činnost, za kterou dříve hrozila důtka či zákaz časopisu, se náhle stala skutečnou hrou s ohněm. „Malověrní tenkrát odpadli,“ píše ve svých pozdějších vzpomínkách Milič Jiráček a někdy v této době se skupina napojuje na choceňskou skupinu KSČ. V roce 1940 je několik lidí z tohoto prostředí zatčeno, ale skupina studentů pozornosti Gestapa prozatím unikla, Josef Sychra, který ji mohl prozradit, spáchal ve vězení sebevraždu. Činnost se znovu aktivizovala během léta 1941. Nová organizace si říkala „Mladá garda národního odboje“, ve Vysokém Mýtě ji řídil student Jiří Svoboda a v Chocni Jaroslav Šafka. Poměry v protektorátu tou dobou značně přituhovaly, zvláště když „nedůsledného“ (z nacistického pohledu) Neuratha vystřídal kat Heydrich. Světové události se tou dobou houpaly na vahách, Wehrmacht bojoval v Africe, na východě se chystala jarní ofenzíva vrcholící v zimě u Stalingradu, a němečtí nacisté, kterým šlo v tu chvíli o vše, byli zběsilejší než kdy jindy.
Podle tvrzení Jiřího Honzíka došlo k prozrazení skrze nastrčenou konfidentku, není však vyloučené, že Gestapo o celé skupině vědělo již delší dobu a situaci monitorovalo. První studenti byli zatčeni v březnu a dubnu, zbytek během podzimu. Nešlo jen o členy spolku, nacisté, rozzuření nesnázemi na světových bojištích, brali kohokoli, kdo okolo celé záležitosti třeba jen prošel. Kupříkladu výše zmíněný Jiří Honzík, který se přímým členem skupiny nestal a její název se dozvěděl až při výslechu, byl obviněn jen za neoznámení věci úřadům. Ne vždy výše trestu také odpovídá skutkům, například Milič Jiráček se údajně zachránil spásným výmyslem, že pětikorunu členských příspěvků považoval za platbu za papír. Zbrklost procesů však německé soudy nahradily tvrdostí, přestože šlo o lidi mladší osmnácti let a dokonce i německé soudy do té doby respektovaly mladistvost jako polehčující okolnost. Během prosince a ledna následujícího roku 1943 bylo k smrti odsouzeno osm studentů, dalších osm čekalo vězení. Zprávou o smrti studentů by příběh desky mohl končit, ale výčet vysokomýtských obětí z řad protinacistického odboje je mnohem delší.
Lidé mají sklon své dějiny rychle zapomínat, připomeňme si proto i ty ostatní. „Splnili, v co přísahali,“ mohl by znít nápis na pomníku důstojníků vysokomýtské posádky. Jejich organizace „Obrana Národa“ byla nacisty rychle odhalena, její samotný vznik se dal po okupaci a odzbrojení československé armády snadno předvídat. V rozmezí let 1942 – 1944 byla popravena velká část důstojníků, včetně velitele posádky, plukovníka 30. pěšího pluku Bohuslava Závady. Praporčík Jan Koníř byl ubit v listopadu 1941 během výslechu v Pardubicích, krátce po propuštění z vězení zemřel rotmistr Josef Šalda a výslechy a věznění na Pankráci nepřežil kapitán Jan Jičínský. Osvobození tábora v Terezíně se dočkal major Ladislav Lakomý, pár dní poté však podlehl nákaze tyfem. Zastřelen Gestapem během razie byl podplukovník Josef Svatoň spolu s kapitánem Soškou. Koncentrační tábory přežili kapitán Bedřich Šnirl, Rudolf Rajnyš a František Větrovec, podplukovníci Bohumil Tesárek, Sergej Bezuglij a Pavel Princ, major Felix Vlach a strážmistr Václav Poříz. Kapitán František Roček zahynul v létě 1942 v Anglii při nehodě v pobřežním minovém poli.
Oběti přinesli také činovníci a členové Sokola. Zacházení v Osvětimi nepřežil profesor gymnázia Josef Kolář, ubit v Buchenwaldu byl propagátor atletiky a znovuzakladatel vysokomýtského basketbalu Jaroslav Remeš, v roce 1944 byl v Drážďanech popraven náčelník Sokola Josef Svoboda a na upomínkové desce v Sokolovně nalezneme řadu dalších jmen. Terezín nepřežil Jan Svoboda, odsouzený za propagaci komunismu, následkům věznění v táboře Flossenburg podlehl Jaroslav Slezák, který se tam ocitl kvůli poslouchání zahraničního rozhlasu. Z příslušníků štábního vojska položili své životy štábní strážmistr Josef Neuman, bez soudu popravený v Osvětimi-Birkenau, a Jiří Svoboda, jeden z popravených studentů, v posledních dnech války padl v boji s oddíly SS na Lipové praporčík Josef Nesvadba. Bezdůvodně, jako rukojmí, byl zatčen JUDr. Bedřich Elbogen, který zemřel v roce 1942 v Osvětimi. Mnoho odsouzených nalezneme mezi zaměstnanci železnice, nemluvě o jednotlivcích, které do žádné skupiny zařadit nelze. Tento neúplný výčet jmen představuje jen část obětí nacistické vlády nad naším městem, v jednom článku nelze vypsat všechna a mnohá zůstala historií zapomenuta. Na závěr však zmiňme ještě jedno – v noci 8. listopadu 1941 byl Gestapem zatčen starosta města František Nimshaus, o rok později byl v Osvětimi nelidsky ubit a ušlapán.
