Tenhle blog mám v hlavě už delší dobu. Popohnal mě rozhovor s americkým kolegou, odborníkem na cyber security, který u nás dělal audit. Zatím, co ze zabezpečení příliš nadšený nebyl, naše země, kde byl poprvé, se mu strašně líbila. Je na turné po pobočkách a přijel z Německa a Francie, dlouho byl v Polsku a měl tedy dobrý náhled na Evropu. Záviděl nám naše holky, pivo, klid a bezpečí na ulicích, a protože jsme zjistili, že jsme oba zbraňomilci moc se mu líbila i naše zbraňová legislativa. Když zjistil, že v IT stále používáme termín Master-Slave (v USA nahrazeno Leader-Follower v roce 2003), u oběda, že máme v jídelníčku černou kávu (coffee without milk) a večer u piva, že se u nás vesele vykládají nekorektní vtipy a flirtuje se se servírkami (zrušeno bez náhrady), hned by se sem přestěhoval.
Druhý den jsme se bavili o politice a situaci ve světě. Řekl mi větu, kterou si budu pamatovat. „Zemi definuje národ, jazyk a hranice. Bez nich neexistuje. Máte nádhernou zem. Braňte si je!“ Tím se dostávám k otázce v nadpise. Uvědomujeme si dostatečně, jak dobře si tu vlastně žijeme a že to tak nemusí být napořád?
Naše nádherná vlast je jedno z nejlepších míst k životu. Věřím, že někde ve třetím světě vykládají dětem před spaním pohádky o zemi, kde pitná voda teče z každého kohoutku a je jí tolik, že se v ní lidi koupou, a dokonce s ní splachují. Ani ten poslední žebrák nemá hlad, protože si v první popelnici najde dost jídla, které byť ještě perfektně jedlé, ostatní vyhodili. Ráno si nikdo nevytřepává ponožky, jestli v nich není had nebo škorpion, nemají tam zemětřesení, tajfuny ani sopky. Všichni lidi tam stejným jazykem říkají, co si myslí a věří v to, co chtějí, aniž by druhý den zmizeli. Dokonce tam, děti, mají čtyři roční období!
Pohádka může brzo skončit. Třetí svět si všimne, že ona země opravdu existuje a přijede sem na návštěvu. V Egyptě, hned za mořem, je 40 % potravin dováženo a subvencováno státem. V případě neschopnosti za ně zaplatit, to může znamenat 40 milionů lidí, kterým bude hrozit smrt hladem. I naši sousedi, mají naší malou zemi v „merku“, protože je to srdce a křižovatka Evropy. O účinnosti smluv a paktů i „ochotě“ našich spojenců, jsme se už měli několikrát možnost přesvědčit. Pokud někdo začne s NATO, připomenu spor Řecko-Turecko. Anebo to může být něco zcela jiného. Přírodní katastrofa, masivní blackout, aliance politiků s marťany…
Hrozbám se může postavit jen národ, který drží při sobě a může se opřít o armádu. Abych nevysvětloval dlouho, nabídnu fungující příklad srovnatelné evropské země: Švýcarska. Ačkoliv menší (41 proti 78 tisícům km2) a s o něco menší populací (8,4 proti 10,6 milionu), má Švýcarsko 160.000 aktivních vojáků (proti našim 24.000) a dalších 1.900.000 (my zhruba také tolik), které mohou povolat. Na rozdíl od našich branců ovšem všichni prošli výcvikem a je pro ně připravena výstroj a výzbroj, kterou má část z nich dokonce doma.
Na švýcarské armádě se mi nejvíc líbí 18týdenní podmíněně povinná základní vojenská služba a následná cvičení. Kdo nemůže, jde na civilní službu. Kdo nechce, ať už z jakéhokoliv důvodu, platí po dobu, kdy by byl jako záloha (19-34 let) o 3 % vyšší daně. Jednoduché, spravedlivé, účinné. V naší čistě profesionální armádě je jistě mnoho vlastenců, bohužel je tam i nemálo vojáků, pro které je to jen profese.
Techniku příliš rozebírat nebudu. Kdo chce najde nespočet fór, kde se situace rozebírá. Snad jen sarkastická poznámka, že největší ozbrojenou silou v Čr není naše armáda, ale firma Excalibur Army. Letadla a tanky by nám v boji s technologicky vyspělým protivníkem dlouho nevydržely a proti „barbarům“ je to drahé a nepříliš účinné, jak ukazují dnešní asymetrické konflikty. Osobně mě nejvíc mrzí obrovský úbytek ženijní a logistické techniky.
Co je ovšem nejdůležitější je vůle bránit se. Švýcaři mají už 200 let koncept Schweizer réduit – národní pevnost, díky které si i Němci rozmysleli invazi za druhé světové války. Rizika a ztráty jednoduše převážily benefity. Koncept „ozbrojeného občanství“ kdy může útočník čekat celonárodní odpor, spolu s promyšleným systémem pevnůstek a obranných linií a perfektní organizací funguje. Národ ovšem musí mít vůli se bránit, znalosti, jak se bránit a také čím se bránit.
Zkuste se sami sebe zeptat, kam byste v případě války nebo velké přírodní katastrofy šli, kdo by tam na vás čekal, čím vás vybavil, co vám dal k jídlu a pití a kam ubytoval. Zkuste alespoň připustit, že nemusí být kam utéct a zlo může být takové, že může usilovat o zničení celého národa. Možná je nejvyšší čas zeptat se na to státu a jeho představitelů, protože přesně tohle primární úkol státu je. A proč vymýšlet už vymyšlené a nezkusit se inspirovat tam, kde to funguje. Nejsme jako Švýcarsko, ale není důvod, abychom se si to zařídili podobně a třeba i líp.
Za mě je bohužel odpověď na otázku v nadpise ano. Česká republika je v podstatě volně k odběru.
Vlastimil Brázdil, člen Strany svobodných občanů
