Petr Vokřál přivítal v Brně “děti doktora Federera”

(Aktualizováno před )

Dětství spojené s fotbalem za Lužánkami, puberta ve znaku randění na Petrově nebo na Špilberku – a pak tanky, okupace, emigrace. Lidé, pro které v srpnu 1968 skončil život v Brně a začal od píky ten v zahraničí, se po padesáti letech do rodného města vrátili. Jejich delegaci dnes přijal primátor Petr Vokřál.

Sál rady na brněnské Nové radnici dnes hostil mimořádnou návštěvu. Do Brna se totiž na pár dní vrátily „děti doktora Federa“. Jde o skupinu brněnských rodáků, které v dětství spojila účast na hodinách náboženství u tehdejšího rabína Federa a kteří v roce 1968 s rodiči emigrovali na Západ. Dnes je jejich domovem Německo, Anglie, Kanada či Izrael. „Už od mládí mě fascinoval osud Čechů, kterým se podařilo překonat obtíže osudu a ještě se prosadit v zahraničí. V kině jsem vždy sledoval film až do konce a v titulkách jsem hledal česká jména a byl jsem na ně hrdý. Je mi proto velkou ctí se tu s vámi dnes setkat,“ přivítal krajany primátor města Brna Petr Vokřál.

Pro židovskou komunitu byly klíčové i jiné osmičkové roky, připomenul ve svém projevu nejstarší účastník delegace Peter Fischer. „V roce 1918 byli židé uznáni jako menšina v novém Československu. V roce 1938 začala arizace židovského majetku, ve 48. roce pak znárodňování a pronásledování, které pokračovalo i v 50. letech. Naše židovská minulost nás zkrátka naučila pozorně sledovat politický vývoj,“ vysvětlil pravděpodobné důvody, proč rodiče, přeživší holokaust za druhé světové války, v roce 1968 dlouho neváhali a znovuokupovanou zemi opustili.

Peter Fischer odešel do Německa, stejně jako jeho tehdejší přítelkyně, dnes manželka, Hana. „Já jsem shodou okolností byla na prázdninách u strýčka v Hamburku. Toho 21. srpna jsem měla jet domů, už jsem měla připravené kufry, když jsme se dozvěděli, že u nás jsou tanky a hranice uzavřené. Rodiče byli v Jugoslávii a poslali strýčkovi telegram ‚Nech si ji tam‘. Já jsem ale chtěla jet zpátky. Člověk si myslí, že může pomoct,“ vzpomíná dnes Hana Fischerová. V Německu dostudovala vysokou školu a založila rodinu. „Ale hned jak se otevřely hranice v roce 1989, vzali jsme děti a jeli jsme jim do Československa a hlavně do Brna ukázat jim, kde jsme žili. Od té doby sem nejezdíme často, je to přece jen daleko, ale vždy se jdu podívat na vyhlídku na Petrov a pak samozřejmě na dům na Hybešově, kde jsem dvacet let žila.“ A jestli se na něm něco změnilo? „Když jsem odjížděla, byly na něm ještě stopy po střelách z války, tak to už je opravené. Ale vypadá pořád stejně, i barvu má tutéž, a minule jsem se dokonce dívala, že i některá jména na zvoncích mi pořád něco říkají,“ směje se.

Judith Youdell, která celé setkání zorganizovala, naopak Česko navštěvuje od revoluce alespoň jednou ročně. Přijíždí sem až z Izraele, kde nyní žije. „Izrael je pro mě to, čeho rodiče nikdy nedosáhli,“ říká. „Brno pro mě ale pořád představuje pouto k dětství.“

O silných vazbách emigrantů na Brno svědčí i to, že někteří si přáli nechat se tu pohřbít a alespoň touto cestou se do vlasti vrátit. Jejich hroby na Židovském hřbitově delegace navštívila v minulých dnech. Do svého plánu zařadili také vilu Stiassni nebo Tugendhat. Jejich pobyt v rodném městě skončí zítra.

Převzato ODTUD
Scroll to Top
Web vyrobili ve Webklient.cz