Pochází z ruského Novosibirsku, aktivní kariéru zakončil v Německu, kde také žije, a trenérsky působil kromě našich západních sousedů rovněž ve Švýcarsku. Nyní má za sebou první rok v organizaci Pirátů. Anton Lukin se věnoval společně s Dušanem Strharským a Radkem Svobodou mládežnickým gólmanům, pomáhal také v partnerské Kadani.
Jaký vítr vás zavál až do Chomutova?
„Znám se s Dušanem Strharským, který se tu stará o brankáře. Poznali jsme během angažmá ve Stuttgartu, kde jsme se střídali v brance. Pak jsme spolu dělali nějaké kempy. Loni v létě mi zavolal, jestli bych chtěl pracovat s brankáři zdejší mládeže. Přijel jsem se podívat a moc se mi líbilo zdejší zázemí. Nakonec jsem tedy souhlasil.“
Bylo zázemí jediný důvod, proč jste nabídku přijal, nebo hrálo roli ještě něco jiného?
„Chtěl jsem změnu. Chtěl jsem pracovat jinak než doposud.“
To znamená, že jste po letech zůstal na jednom místě a v jednom klubu?
„Je to tak. Předtím jsem pracoval pro šest klubů a každý den jsem byl někde jinde. Hodně jsem musel cestovat. Bylo to něco jako jednodenní kempy. Ani tohle není špatné, ale tady člověk vidí, jak se i ti malí kluci během jediné sezóny vyvíjí a rostou. To jsem předtím neměl šanci registrovat, když jsem gólmany viděl jednou týdně. Tady můžu u každého individuálně reagovat na danou situaci i v zápase, což je parádní.“
Co jste věděl o městě a klubu, než jste do Chomutova přijel?
„Nic. Samozřejmě jsem si něco přečetl, protože místní týmy hrály v Evropě. Navíc žáci jezdí do Mannheimu, kde jsem taky pracoval. Takže jsem vlastně věděl, že klub existuje, ale víc informací jsem neměl.“
Jedná se o velkou změnu?
„Zase takový rozdíl necítím, protože pořád musím dost cestovat. I když tady je to ‚jen’ jednou týdně za rodinou do Heilbronnu. V tomhle směru se toho moc nezměnilo. Během týdne je to super, ale zase se mi stýská po rodině. Je těhotná, teprve nedávno skončila v práci a lékaři jí doporučili klid. Pracovně je to tady mnohem lepší, protože vidím posun kluků, jak už jsem o tom mluvil. Dřív jsem měl v šesti klubech kolem stovky brankářů, tady mám prostor pracovat s gólmany individuálně.“
Jak se vám jeví místní brankáři od osmé třídy dolů?
„Jsou skvělí. V rámci nejrůznějších kempů jsem pracoval s gólmany z nejrůznějších koutů Evropy a ve srovnání s nimi jsou brankáři tady úžasní. Dobře bruslí, dobře pracují s holí a na jejich výrazu vidíte, že hokej milují. Asi to souvisí i s českou mentalitou, protože v Německu, Rakousku a Švýcarsku, kde jsem pracoval, jsem takovou vášeň u většiny brankářů nezažil.“
Může to být i tím, že ve zmíněných zemích není hokej brán za národní sport jako u nás?
„Určitou roli to hrát může, přestože všude je hokej stále populárnější. Na druhou stranu tady mají hráči obecně neuvěřitelné možnosti ve srovnání s podobnými kluby mimo Českou republiku. Když jste v jedné z nejlepších akademií v zemi, taky to té vášni pro hru pomáhá. Je to i motivace být pořád lepší, protože vaše místo může dostat někdo jiný.“
Věnoval jste se brankářům také v Kadani. Jak náročná práce to byla, když se tolik prohrávalo?
„Ze začátku to bylo opravdu těžké, protože porážek bylo hodně. Člověk pak hodně přemýšlí, co by mohl udělat nebo jak by mohl pomoct, aby se to zlomilo. Postupem času to člověk bere jako zkušenost, ze které si taky může něco vzít. Minimálně vás to naučí, jak se s takovou sezónou vyrovnat.“
Rukama vám v Kadani prošel také Dominik Pavlát. Co jste říkal na jeho extraligový debut?
„Mám-li být opravdu upřímný, tak z mého pohledu chytal extraligu příliš brzy. Myslím, že víc by mu prospělo odchytat ještě víc zápasů ve WSM Lize. Na druhou stranu i pro něj bylo dobře, že už si tím prošel, přestože byl pekelně nervózní. Nepřiznal to, ale poznal jsem to na jeho obličeji stejně jako v Kadani, když začínal mezi dospělými. Tam byl v pohodě, takže jsem měl srovnání.“
Jak vysoko vidíte jeho potenciál?
„Myslím, že z něj může být výborný brankář. Má naprosto profesionální přístup, protože je pokaždé dokonale připravený. Nemusíte ho upozorňovat, kdy a kde má být. Všechno ví dobře sám. Tvrdě na sobě pracuje a letos ukázal, že WSM Ligu může bez problémů chytat. Ve skupině o umístění ukázal, že může chytat i extraligu, ale pořád je hodně mladý. Myslím, že ještě trochu času na vývoj potřebuje, ale jsem přesvědčený, že to zvládne.“
Žijete v Heilbronnu. Zkuste popsat, jak Němci prožívali finále olympijského turnaje. Může stříbro znamenat boom německého hokeje?
„Během olympiády jsem normálně pracoval tady. (směje se) Nicméně jsem mluvil s několika lidmi včetně jednoho mého dobrého známého, který taky trénuje brankáře. Taky pochází z Ruska, takže se smál, že je jedno, který tým vyhraje, protože medaili máme tak jako tak. (směje se) Němci odehráli podobně dobrý turnaj jako evropský tým na Světovém poháru. Na druhou stranu bychom neměli zapomínat, že šest nejlepších zemí nemohlo využít hodně hráčů z NHL, kde mají Němci pár hráčů. Z toho důvodu si myslím, že se to nedá úplně srovnávat. Na druhou stranu doufám, že popularitě hokeje v Německu medaile z olympiády pomůže. Uvidíme, jestli udělají i nějaké systémové změny, které je posunou ještě dál. Vím, že rozjeli Projekt 2026 směřující k olympiádě (Pozn. red.: Aktuálně kandidují Štýrský Hradec, Calgary, Cortina d’Ampezzo/Milán/Turín, Sapporo, Stockholm, Sion a Erzurum). Pracují, aby právě v tomhle roce patřili k nejlepším. Tenhle úspěch jim může pomoct. Samozřejmě záleží, kolik peněz seženou, protože fotbal a házená jsou na tom se sháněním sponzorů přece jen pořád lépe.“
