Pomerně dost přátel se se mne ptá na zkušenosti z komunální politiky, protože se sami chystají v říjnu kandidovat. Byly pozitivní i negativní, ostatně jako vždy. Být opozičním zastupitelem v Praze 10 (přes 100 tisíc lidí) v letech 2010-14 byla v každém případě skvělá škola. Starostoval tam tehdy Milan Richter, který byl schopen arogantně zvyšovat hlas na občanky ve věku svých prarodičů. (Radniční koalice tehdy plánovala vyvést z majetku města několik prvorepublikových vil, v nichž rodiny žily přes 80 let. Veřejný zájem byste hledali lupou.) A představte si, že s tím nedokážete nic dělat, jen se těm paním omluvit. Mimochodem, v těch nejdůležitějších momentech tam tehdy vystoupil a občanů se zastal i tehdejší senátor za Prahu 10, nynější europoslanec Jaromír Štětina. Jednání pana starosty Richtera tehdy pojmenoval trefně: arogance moci.
Na druhou stranu, ty čtyři roky byli plné i veskrze pozitivní zážitků, třeba když se vám podaří se i z opozice podílet na něčem smysluplném. A kdybych měl jmenovat na co vzpomínám nejraději, tak jednoznačně oddávání. Mezi těmi asi 50 svatbami, kde jsem vystupoval v roli oddávajícího nebyla vůbec nouze o veselé zážitky. Třeba tento snímek ze září 2011. Jen si to představte. Čech, umějící německy pouze „der die das, psí ocas“, oddává uprostřed stadionu (!) fotbalové Bohemky německý (!) pár. V ten den těch povedených svateb bylo víc. Na další mi paní matrikářka zapomněla dát starostenský řetez (a já vůl si toho nevšiml) a museli jsme to jet ještě jednou.
