Nemocnice Jilemnice, která je součástí společnosti MMN, a.s., se rozhodla poskytovat duchovní službu. Tato služba je ekumenická. Určená je pro pacienty, jejich rodiny, zdravotníky, zkrátka všechny, kteří přijdou do kontaktu s nemocnicí. A protože začíná v režii Českobratrské církve evangelické, požádali jsme o vyjádření faráře Jakuba Hálu, který je součástí nemocniční duchovní služby.
Pane Hálo, pro koho konkrétně je služba určena?
Pro všechny, kdo do styku s nemocnicí přijdou. Především pro pacienty, kteří tráví dlouhý čas na lůžku a napadají je otázky, které jindy neřeší. Mohou se nám svěřit, co je trápí, postěžovat si, ulevit si od myšlenek, které je tíží. Mohou spolu s námi hledat odpovědi na otázky, na které se jen těžko nějaké odpovědi hledají.
Jak je služba nabízena? Poznají Vás lidé na první pohled?
Služba je nabízena buď zdravotnickým personálem, nebo při konkrétní návštěvě daného oddělení, kdy oslovíme všechny přítomné, třeba na pokoji, a z rozhovoru vyplyne, mají-li o službu zájem. S personálem se seznamujeme postupně, na interním oddělení, kam chodím s kolegou Jiřím Weinfurterem jednou týdně, se již s personálem známe. Spolupráce je výborná. Chodíme v civilu, označeni jsme jmenovkou.
Musí být člověk věřící?
Nemusí, služba je určena pro každého. Setkáváme se i s rodinnými příslušníky, dalšími příbuznými, jsme tu samozřejmě i pro personál.
Co všechno si pod názvem duchovní péče můžeme představit?
Například rozhovor, službu doprovázení, službu přítomností, kdy není člověku dobře, není si jistý, má strach a obavy. Pro ty, kteří o to stojí, četbu Písma, modlitbu, nebo i zprostředkování návštěvy zástupce jiné církve. K tomu můžeme nově vyžít i místnost ticha.
Místnost ticha, to je něco jako nemocniční kaple?
V podstatě ano. Jedná se o prostor, který nemocnice zřídila pro potřeby klidného rozhovoru lékaře s pacientem, nebo rodinou, pro chvíli pozastavení, modlitbu. Tento prostor již slouží svému účelu a při jeho uvedení do provozu byl vysvěcen panem děkanem Mrázem.
Zmínil jste i personál, co pro něj můžete udělat?
Zdravotníci, stejně jako pacienti silně vnímají a jsou ovlivněni situacemi okolo sebe. Jejich namáhavá práce, která je násobená velkým duševním vypětím, stresové situace, kdy se zachraňují lidské životy, kdy se úzce prolíná soukromý život s tím pracovním, v nich může vyvolávat podobné duchovní potřeby jako u nemocných. Kam nás spolupráce, především s nelékařským personálem zavede, nedovedu ještě odhadnout. Ale už nyní nám vycházejí vstříc a umožňují nám zapojit se do procesu léčby.
Nemocniční kaplan musí něco splňovat, máte nějaké povinnosti?
Máme, máme své vzdělání, kaplani mají své stanovy, stejně jako zdravotníci dodržujeme lékařské tajemství, které je pro nás zároveň i tajemstvím zpovědním. Nic nezapisujeme, pokud si pacient o službu požádá, vracíme se a v již započatém pokračujeme. Můžeme se setkávat i s rodinou.
Poslední otázka, kdy kaplan nepláče?
Kaplan nepláče většinu času. Nejsme posly špatných zpráv – ba naopak, chceme přinášet naději, klid a pokoj. Tedy musíme-li plakat, pláčeme s plačícími. Ale jsme tu i od toho, abychom se radovali s těmi, kdo se radují – po tom toužíme víc.
