Patří mezi hráče, na něž fanoušci Baníku Ostrava velmi rádi vzpomínají. Odehrál v Baníku 155 ligových zápasů a z pozice obránce nastřílel 16 gólů. V roce 1990 stál Ivo Staš na prahu vysněného angažmá v anglické Premier League. Koupila jej Aston Villa. Jenže… Vážné zranění mu vše pokazilo. V roce 1992 se ještě vrátil do Ostravy, brzy ale zamířil do Drnovic. Po velmi dlouhé době je teď Ivo Staš znovu zpět v Baníku. Stal se asistentem trenéra u týmu U19.
Jak se váš návrat do Baníku vlastně zrodil?
Dostal jsem nabídku od Petra Mašleje, abych nastoupil jako asistent k devatenáctce. Ani nebyl čas se rozmýšlet. Hned jsem na to kývnul a jsem tady.
Málo se o vás ví, co jste po skončení aktivní kariéry dělal…
Po skončení kariéry jsem ještě chvíli trénoval třetí ligu v Mělníku. Jak už to tak v těchto soutěžích bývalo, došly peníze. A pak mě docela odradilo i to jednání tam. Pak už jsem se ve fotbale nepohyboval. Dostat se do Baníku tehdy nebyla šance.
Toužil jste po tom?
Samozřejmě. Baník jsem od chvíle, kdy jsem tady skončil, sledoval pořád. To je srdcová záležitost. Chodil jsem na každý zápas. Prožil jsem si ty historické okamžiky v roce 2004, kdy Baník získal mistrovský titul. Pak už bohužel těch radostných chvilek moc nebylo. Upadalo to jak co se týče financí, tak i hry. A nakonec to vyústilo v ten sestup.
Co pro vás znamená mít na sobě zase oblečení s baníkovským znakem?
Je to zvláštní pocit. Sice chodím hrát za starou gardu, a tam ten baníkovský znak obléknu taky. Ale člověk, když se v tom baníkovském prostředí pohybuje, i když my jsme vyrůstali ještě na Bazalech, tak je v tom něco zvláštního. Vybaví si, co tady zažil. Vybaví si dobré vzpomínky, i ty špatné. I když většinou vzpomínáte hlavně na to dobré. A myslím, že to dobré v Baníku převažovalo.
Tak zavzpomínejme. Co se vám vybaví nejdříve?
To vlastně moc radostná vzpomínka není. Vybavuju si, jak jsme s Vencou Daňkem nastoupili za Duklu Praha proti Baníku a přerušili jsme tehdy jeho sérii, kdy snad čtyři roky doma neprohrál. My to tehdy moc nevnímali, bohužel jsme zrovna hráli za jiný klub. Ale hned pak se mi vybaví návrat z vojny do Ostravy, kdy jsme jako mladí kluci začali nastupovat za áčko Baníku. Tam už se to hromadilo na evropské poháry.
A nejméně radostná vzpomínka? Nejspíš bude souviset s Aston Villou…
Asi ano. Tehdy jsem se zranil, měl jsem natrženou Achillovu šlachu a bohužel se to nepodařilo vyléčit. Ani tam, kde jsem se podrobil dvěma operacím a stejně to nevyšlo. Rok a půl jsem nehrál fotbal. To bylo pro mě dost smutné.
Do Baníku jste nyní nastoupil jako trenér týmu U19. Ten se aktuálně účastní domácího a velmi dobře obsazeného turnaje Zlatý kahan. Jak se těšíte?
Těším se moc. Už jsme odehráli předehrávku se St. Pöltenem, vyhráli jsme 4:1. A teď nás čeká ostrovní tým Swansea. Jsme na to natěšení, bude to pro nás a hlavně pro kluky takové zrcadlo, jak na tom před sezonou jsou.
Zažil jste v Baníku časy, kdy byl klub ve výchově odchovanců velmi silný. Jak je tomu podle vás v Baníku dnes?
Myslím, že na stejné úrovni. Jsou tady vynikající trenéři mládeže, bývalí fotbalisti. Mládež byla vedle áčka vždycky výkladní skříní Baníku, hrálo se tu o tituly, a ta práce pokračuje dál. Chybí mi tady teď takové trochu větší zázemí, ale na tom se pracuje. Aby se mládež měla kam koncentrovat. Do určitého tréninkového místa. Věřím, že to tady v nejbližší době bude.
