Děti dnes dostaly vysvědčení a zákonitě jim i začaly prázdniny. Pro většinu to však neznamená doba skotačení na loukách a v lesích jako to býváválo v dřívějších dobách. Ani je pravděpodobně nečekají volné chvíle u babičky (a skotačení na loukách a v lesích). Ani možná si příliš nebudou kluci chodit na hřišti si zakopat na bránu.
Děti po tom pohybu tolik netouží, ale nijak jim to svým způsobem nemůžeme zazlívat. Zkrátka je doba mnoha možností, což by mohli třeba vyprávět trenéři a předsedové sportovních klubů, kteří mají občas problém dát dohromady mládežnický tým pro fotbalový či např. házenkářský zápas.
Je tu doba mobilů, počítačů, her, youtuberů, marihuany…
A nejde jenom o volné chvíle při víkendech či o prázdninách. Děti tomu pohybu nedají mnoho ani při tělocviku.
Pryč jsou ty doby, kdy byl tělocvik nejoblíbenějším předmětem na základní (a možná i střední) škole. Všichni se na “tělák” těšili. Vyjímkou byl snad jen autor tohoto článku…
Představa skoku přes švédskou bednu či kozu dokázala vyvolat v (dvanáctiletém) člověku několikadenní neurózu. Šplh na tyči či snad výmyk vždy končil prosbou o zavolání na kardiologii.
V tu chvíli záleží na učiteli, jak zvládne takovéto situace. Jestli umí v tom dítěti odbourat strach z různých činností. Jeden učitel to neuměl, druhý ano. Jeden se smál, druhý pomáhal.
Děti v dnešní době se často omlouvají z tělocviku. Mají na to i oficiální doporučení od lékařů, ať už praktických či speciálních. Rodiče je v tom třeba i podporují. Hlavně ti, kteří nemají k pohybu velký vztah.
Tohle už je pro učitelé tělocviku horší oříšek. Tady už záleží hlavně na rodičích…