Search
Close this search box.

Češi jsou jako Blaničtí rytíři, probudí se jen když je nejhůř

O české povaze se povídá ledaco. Kromě ohýbání hřbetu je pro klasické čecháčkovství charakteristická hlavně závist. Prý bychom měli mít ve znaku místo lva chcíplou sousedovic kozu. Něco pravdy na tom asi bude. Čeští politici, kteří umí pracovat s lidskou závistí slavili a slaví velké úspěchy. Netřeba voličům cokoliv slibovat. Stačí vhodně nasměrovat závist většiny, ukázat, že někteří jsou na tom lépe a s těmi je potřeba řádně zatočit. Úspěch už se potom dostaví sám.

Dost této situaci nahrává i fakt, že jsme jako národ byli čtyři dekády vychováváni v přesvědčení, že si všichni mají být rovni. Ale upřímně, čecháčkovství a závist tu byly již dávno před nástupem komunismu.

Na druhou stranu Češi mnohokrát v historii prokázali velké vlastenectví, odvahu a fakt, že se v dobách krize dokážou semknout jako národ a nevzdat se bez boje.

Příkladem je bezesporu druhá světová válka, kdy se v domácím i zahraničním odboji angažovalo kolem 150 000 Čechů ochotných položit svůj život za vidinu lepší budoucnosti našeho národa.

Dalším příkladem může být třeba Sametová revoluce. Nejde ani tak o ten konkrétní akt převratu. Spíše o to, jakým způsobem pak krátkou dobu fungovala soudržnost mezi Čechy a víra v nové možnosti celé země.

Takže jak to tedy vlastně je? V klidných dobách jsou prostě slyšet jen závistivci, kteří sice kozu nechtějí, ale sousedovi by měla chcípnout. Když však opravdu o něco drhne i Češi ze sebe vydolují vlastenectví a dokážou se semknout. Škoda, že to tak nemůže fungovat i když zrovna o nic moc nejde.

Autor: Kateřina Linhartová/DomácíNoviny.cz

Sdílejte článek

Přečtěte si také

Tvorba webových stránek: Webklient